MTB Salzkammergut Trophy 2015 – jak jsem zdolal 211 km s převýšením 7049m

O závodě jsem slyšel několikrát od kamaráda, který to jel již třikrát a zážitky, které vyprávěl se nedají srovnat s českými závody. Bavili mě vždy spíše sprinty tedy závody do 60km, kde se jede 2h šrot. Vše přišlo jednoho dne v hospodě u piva kdy jsme se vsadili, že všichni co tam sedíme tak pojedeme. Jednoho kámoše jsme podepsali i když tam nebyl. To bylo v zimě zhruba půl roku před závodem.

Čas ubíhal jak nic a příprava žádná. Celou zimu se mi moc jezdit nechtělo, možná to bylo způsobeno i nájezdem 10 000km v minulém roce a proto jsem se úplně na kolo nehrnul až do jara. V březnu jsem začal trochu trénovat, zajel pár závodu ale že by se jednalo o nějakou kvalitní přípravu, která je na Salz potřeba se říct nedá. Nakonec jsem si víc začal říkat, že to nepojedu. Můžu to zkusit přeci i příští rok, letos nemám moc najeto. Vůbec jsem na to netrénoval tak se tam přeci nebudu ničit. Z šesti lidí to nakonec vypadalo, že pojede jen jeden. Každý si našel svůj důvod proč nepojede. Nechce se mi letos, nemám na to, nemám peníze i když jsem věděl půl roku dopředu co mě čeká. Byl jsem na tom podobně jako většina.

Měsíc před závodem se ve mě něco změnilo a začal jsem zjišťovat, že vše co si sám sobě říkám jsou jen pouhé výmluvy a slabost. Zjistil jsem, že už na společných vyjížďkách nejsem vpředu jak jsem býval, že nestíhám ostatním a že se mi ten pocit vůbec nelíbí. Měl bych ze sebou zase začít něco dělat a když to neudělám teď tak ani za rok.

Tři dny před ukončením přihlášek jsem úspěšně zaplatil startovné a už nebylo cesty zpět, chvíli jsem se ještě zasekl u výběru trasy. Zkusit 120km nebo rovnou 211km? Dnes když se dívám zpět, tak trasa A, neboli 211km s převýšením 7049m, byla správné rozhodnutí.

11411877_10206831814571305_5210068267457790528_o

Do Rakouska jsme se nakonec vydali dva závodníci a tři členný doprovod. Přijeli jsme na místo už ve čtvrtek abychom se mohli v klidu zabydlet a v pátek se jet projet, protože okolí Dachsteinu je na cyklistiku jak dělaný. Nádherný výhledy z hor na ledovec stojí za to. Je super se takhle den předem trochu kochat a udělat pár fotek, protože v závodě na to není čas a energie. Musím říct, že nám zrovna vyšlo počasí a 28 stupňů bylo jak dělaný na závod. Občas se prohnala bouřka, ale to se dá v horách očekávat. V pátek odpoledne jsme šli na registraci. Na projížďku od prezentace ke stanu se startovním číslem budu ještě dlouho vzpomínat. Když jde naproti vám závodník podívá se na číslo a řekne „good luck“ nebo skloní hlavu s takovým pohledem „máš u mě respekt“ je to skvělý pocit. To dělali hlavně cizinci v tomto se máme ještě co učit. Přeci jen v takovém závodě byli Italové, Němci, Rakušani někdo z Litvy nebo ze Švýcarska atd.

11411934_10206831824211546_7521100444315046204_o

Večer jsme nachystali vše na závod. Narvat gely, tyčinky a hlavně magnesium do dresu k prasknutí nesmělo chybět. Nastavit budík na 3:45 a snažit se nemyslet na závod aby člověk usnul. Probuzení bylo v pohodě dokud jsem nevylezl ze spacáku. Přeci jen v noci v horách není úplně nejtepleji a převlékat se do dresu v 10 stupních byl nezvyk. Všude ticho a klid jen v některých stanech se svítilo čelovkami a závodníci chystali kola a sebe na závod. Pomalu jsme se přesunuli na start, kde člověk najednou úplně zapomněl jaká mu je zima a užíval si skvělou atmosféru, kterou domácí diváci dokážou vytvořit i v brzkých ranních hodinách. Řekl bych, že v 5h ráno na startu budou jen blázni jak jsem já, ale tolik diváku kteří nás hnali dopředu v prvních metrech závodu jsem nečekal. Byl to první závod v cizině a moc rád se tam právě i kvůli atmosféře vrátím. Je jedno kde stojíte na startu pokud jste nepřijeli vyhrát, protože už nájezd do prvního kopce kde se začínalo převodem 1/3 a tak se pokračovalo prvních 10km hodně ukáže kdo jak má natrénováno. Eliťáci zmizeli v nedohlednu a my smrtelníci jsme jeli výletní tempo s vidinou dalších více jak 200km…

Po hodině jsem se dostal na první vrchol odkud byl skvělý výhled při východu slunce na ledovec Dachstein. To byl poslední chvilkový moment kdy jsem se kochal výhledem. Přišla první občerstvovačka, kde jsem slezl z kola dal si banán, colu a něco slaného. Myslím, že cola a redbull mi zachránila život a tolik banánu jsem za jeden den ještě nesnědl.

Postupně jsem se prokousával tratí, kolem 10-11h kdy už pro změnu slunce slušně peklo tak jsem na šotolinových výjezdech rychlostí šneka vzpomínal na ráno, kdy byl ještě příjemný chládek. Na občerstvovačkách jsem postupně stál déle a déle. V klidu slézt z kola, doplnit bidony ionťákem , něco sníst a valit dál. Na 70km začala první krize kdy jsme kolo tlačili do kopce. Lýtka se začaly ozývat a začínal jsem toho mít plné zuby což ještě chvíli pokračovalo. Kolem nás se za chvíli prohnaly první závodníci z trasy na 120km a v tom jsem si připadal jak kdybych stál na místě. Krize přešla a od 100km do 150km se mi jelo skvěle. Takový ten druhý dech kdy si připadáte jak kdyby jste právě vystartovali. Následovalo další stoupání, kde jsme se potkali se závodníky na 50km. Začal jsem předjíždět jednoho za druhým. To byl skvělý hnací motor, najednou jsem si chvíli připadal, že závodím a že těch obávaných 211km nakonec nebude takové peklo jak se povídá.

To jsem se spletl. Na zhruba 150km začíná 16km stoupání o kterém mi kamarád často vyprávěl, že tam skončí velká část závodníku a tam se ukáže kdo dojede do cíle. Taky je tam tuším předposlední časový limit a když ho nestihnete tak vás dále nepustí. Přijel jsem pod kopec, hodil převod 1/1 a začalo nekonečný trápení kde jsem si v duchu říkal, proč jsem to tak hnal těch posledních 50km, teď tu budu trpět. Trpěli všichni kolem mě, závodníci leželi na lavičkách, někteří stáli opření o kolo. První kilometr se jedou serpentýny nahoru z Halštatu. Tak 600m jsem jel a zbytek tlačil opřený o řídítka, hlava zaryta do země a šlo se. Po chvíli se na to kousek srovnalo a znovu slézt z kola a tlačit dalších zhruba 700m do neuvěřitelného kopce. Jednomu Čechovi co se držel poblíž ukazoval Garmin 18% stoupání ale mě to připadalo spíš na 36%. Náš doprovod to jel v den závodu když se tam byli podívat a prý se to dá vyjet. Jo za čerstva je to možný, ale po téměř 11h bikování jsem byl rád, že jdu po svých. Hroznový cukr jsem každých 50m jedl jak lentilky a stejně to nepomáhalo. Prošitý jsem byl jak deka, hrozná představa dalších 50km do cíle. Následovalo zbylých 14 km stále nahoru. Objevila se další občerstvovačka kde hodně závodníku sedělo v trávě a asi uvažovalo zda vůbec pokračovat. Nasedl jsem na kolo po další dávce jídla, Coly a Redbullu. Od občerstvovačky jsem stoupal dvě hodiny než jsem přijel na vrchol. Dnes jsem rád, že jsem to vyjel ale místy to tak nevypadalo, hodně lidí mě tam předjelo. Chvíli jsem jel, chvíli tlačil i na takových úsecích kde normálně by mě slézt z kola ani nenapadlo. Záda začínaly bolet pekelně a o zadku už ani nemluvím. Zase mě někdo předjel a za další zatáčkou stál opřený o kolo stejně jak já. Tak jsme se střídali s několika závodníky až nahoru. Pamatuji si jak mě předjel jeden závodník z Itálie a ptal se zda jsem v pořádku když jsem vypadal, že mám 5 minut před smrtí. Právě on následně ležel na vrcholu s nohama nahoře a saniťáci se o něj starali. Tam mě kápla slza když jsem ho viděl jak svůj boj v tomto závodě prohrál a že to nedokončí jak by si určitě představoval. Člověk si uvědomí, jak je to náročný když nejste vyježděný závodník.

11731756_10206831823931539_1888907289790452291_o

Na vrcholu kopce se vše špatné zlomilo a vidina toho, že mi chybí zhruba 35km do cíle a mám na to necelé dvě hodiny mě donutila zrychlit. Neříká se pro nic za nic, že cyklistika a spousta dalších sportů je hlavně o hlavě. Nezlomit se a pokračovat, posledních 35km jsem letěl jak střela jen abych stihl časový limit v cíli. Když už jsem ujel 176km tak to teď už musím zvládnout.

V 19:30 po sjezdu z vrcholu se přihnala bouřka a já doufal ať nás to nechytne. To jsem si myslel jen chvíli než nezačalo lít jak z konve. Vše mi bylo úplně jedno bouřka a slejvák, tma jak v pytli a po 20h jsme po hlavní silnici ukrajovaly poslední kilometry závodu. Jednu chvíli za mnou jelo auto a svítilo mi na cestu i když mělo spoustu možností mě objet což bylo skvělý. Asi 10km před cílem jsme ještě na chvíli odbočili ze silnice do lesa, kde jsem proklínal pořadatele. V lese už to nebyly kopce spíše menší přejezdy nahoru dolu a rovinka. Chvilkový sjezd po mokrých šutrech s viditelností minimální jsem proletěl jak nic. Pád jsem si nepřipouštěl a nějakým zázrakem jsem to sletěl jak nic. Hrozně jsem se už těšil do cíle, čas rychle ubíhal a cíl zatím v nedohlednu. Když jsem následně najel na silnici a uviděl ceduli městečka Bad Goisern věděl jsem, že mi zbývá pár kilometrů. Naproti nám jezdily auta s koly na střeše, závodníci co už měli závod za sebou ať už nejdelší nebo kratší trasy. Někteří troubili a řvali z auta což byl skvělý pocit. Do cíle jsem přijel po 15h a 45min. Limit byl nakonec z 16h přesunut na 16:30h. Závod dokončilo jako každoročně zhruba 50% účastníků.

11143497_10206831814331299_9040864113985236080_o

Pocit v cíli je zvláštní, čekal jsem něco jiného. Je tam spíš velká únava než radost ale dnes když se ohlédnu zpět bylo přihlášení nejlepší rozhodnutí jaké jsem mohl udělat.
Bolest je chvilková a vždy přebolí, ale zážitky a pocit z toho, že člověk překoná sám sebe a zvládne takovou výzvu zůstává věčně. Hlavně vás to může posunout dál a nejen ve sportu, ale i v osobním a pracovním životě. Když si řeknu, že jsem zvládl nejtěžší jednodenní mtb závod v Evropě, tak ostatní věci zvládnu taky. Na vyjížďce pak prah bolesti mění úplně svůj význam a dokud kolo netlačím i po rovince tak mám stále rezervy.

Po 7 letech hobby cyklistiky jsem si řekl, že když zvládnu Salz tak další výzva bude Ironman, který bych rád zdolal za 3 roky. Je dobrý mít nějaký cíl, kterého chcete dosáhnout. Motivuje vás to pak vstát v 5h ráno kvůli tréninku, který by jste jinak třeba odložili na jindy. Den za dnem na sobě pracovat a postupně se přibližovat svému cíli. Je jednoduchý zůstat ve vyhřáté posteli a dokáže to každý , ale vstát a jít pro sebe něco udělat znamená zahodit pohodlí a makat. Nejkrásnější na tom je, že se vám ta dřina a úsilí na konci vždy vrátí.

Určitě si budu chtít znovu zopakovat Salzkammergut Trophy. Teď s lepší přípravou abych si zlepšil čas na něco kolem 14h. Takže jestli to čteš a máš to v plánu jet v příštím roce, tak v roce 2016 zdar na startu při zdolání jedinečné bikové výzvy ☺

Autor: Michal Pospíšil